Srpen 2012

Japonci mě ignorujou

29. srpna 2012 v 12:32 | The VelííQ |  Deníček
Víte, tenhle pocit už mám delší dobu, ale teď je to daleko horší.

(Krucinál, včera večer jsem si říkala, co sem napíšu a zase jsem to zapomněla!)

Prostě... Já bych si strašně ráda psala s někým z Japonska. Jelikož Japonsko je pro mě hrozně důležitý. V podstatě ta nejdůležitější věc na světě, nevím, co bych bez něj dělala. Když se nudím, nebo jsem otrávená, kouknu na nějakej japonskej seriál a hned je mi líp. Nebo když nemám co dělat, opakuju si japonštinu, třeba jen v hlavě si říkám nějaký japonský slovo a přijde mi, jakobych byla Japonsku čím dál tím blíž.

Nejsem si jistá, jestli lidi kolem mě chápu, jak moc Japonsko miluju. A i když jsem to asi moc dobře nevysvětlila, asi chápete, co tím chci říct.

Takže, psát si s někým z Japonska je pro mě, jako psát si s oblíbeným hercem, nebo prostě nějakým oblíbeným člověkem. Takže jsem šíleně nervózní. Upřímně. Ještě horší je, že jim musím napsat první.

Ale dobře. Poprvé jsem si psala s Japonkou, když jsem se chtěla zeptat na něco ohledně japonštiny. V pohodě mi to vysvětlila, ale nejevila zájem o další konverzaci. Asi proto, že už to je dospělá paní, ale to neva.

Potom jsem si psala s nějakým 27-letým Japoncem, to jak to začalo, nebudu vysvětlovat, ale prostě mi napsal. Nejdřív se mi s ním psalo docela dobře, požádal mě o skype, ale pak začal být divnej. (Možná kvůli tej fotce, co jsem tam měla? :D) Nevím... Každopádně jsem se ještě chvíli vážně snažila o nějakej rozhovor. Nakonec šel spát. Druhej den si mě smazal jak ze skypu, tak z té stránky, kde jsem se "potkali".

Dál jsem se snažila psát s jednou Japonkou, zase na té stránce (livemocha, mimochodem), ale zase to nějak nedopadlo. Poslaly jsme si 2 zprávy a pak mi neodpověděla.

A teď jsem se překonala a dvakrát jsem se pokoušela napsat nějakým Japoncům, ale neotevřeli ani chatovací okno.

Tak jsem napsala 15-leté Japonce zprávu, jestli by sis se mnou nepsala, odpověděla, že jo, ale zatím na další zprávu neodpověděla.

Já nechápu, proč mě nemaj rádi. To jsem fakt tak hrozná? :/

A to ještě, když jsem na facebookovej stránce Yuyi Matsushity chtěla s něčím poradit, tak mi ani neodpovědeli, ale to si nejsem jistá, jestli to jsou Japonci. :D

Já vím, že to zní asi dost blbě, ale já jsem fakt zoufalá z toho, že s nima neumím navázat pořádnej kontakt... :/

Je to tu zas

27. srpna 2012 v 14:42 | The VelííQ |  Deníček
Není to směšné? Já v podstatě nevím, co sem chci psát. Beztak z toho vznikne opět článek o ničem. Myslím, že už mě nebaví psát. že prostě nedokážu přepsat své pocity. Zformulovat je. Vidím to. Zapomínám slova, která ostatní naprosto normálně používají, a když si na něj chci vzpomenout, absolutně mě to užírá.

Kolik slov, vzpomínek, vědomostí... kolik jsem toho už zapomněla?

Přijde mi, že je to čím dál horší. Vždycky je chvíle období, kdy pro změnu zapomenu na ty problémy, a směju se každé blbosti, říkám kraviny, a je mi to jedno. Ale pokaždé se vrátí ten pocit, že se mnou není něco v pořádku.

Nevím, jestli si to jen namlouvám, třeba, že chci být zajímavější nebo co. Nevím. Každopádně z toho asi zešílím. Doopravdy.

Já v podstatě nemám důvod zešílet, všechno je v pořádku, jenom moje hlava ne a to jak přemýšlím.

Dokáže mě Japonsko udržet nad vodou? Myslím, že ne. Že už i s tímhle jsem ztratila pouto a pomalu mě to všechno opouští.

Aww... Takové stupidní kecy.

Německo

16. srpna 2012 v 15:54 | The VelííQ |  Deníček
Ahojte,

tak byla jsem na týden na táboře v Německu. Ze začátku jsem se docela bála, jelikož minule jsem byla jako vygumovaná a několikrát se ztrapnila. Letos jenom 2krát. :D Radši o tom ani nechci mluvit, ale bylo to fajn.

Každý den jsme toho stihli několik, napřiklad jsme byli v lanovém parku, zábavném parku, i když tam jenom 4 a půl hodiny, takže jsme toho moc nestihli, v bludišti v kukuřičném poli, stihli jsme několik hradů/zámků, měli jsme sportovní den. A byli tam super lidi. :) Vážně jsem si to užila.

Dokonce jsem zhubla pár kil, ale jedno už mám zase nahoře :/ :D Ale ne, dělám si srandu, i když, ještě trochu zhubnout by mi vůbec nevadilo. :D

No a včera jsme byli s taťuldou v lomu, ve kterým jsme už byli, ale nevzala jsem si foťák a vážně jsem si chtěla vyfotit lekníny. Jak na potvoru se teď neotevřely, jenom jeden. :D Ale jsem na sebe hrdá, jelikož jsem na kole vyjela 2 a půl km dlouhej kopec ^^ Minule jsem to kolo chvíli strkala a pak mi pomohl taťka, ale tentokrát jsem to zvládla celý, jenom s jednou zastávkou, abych si sundala mikinu :D