Červen 2012

Pilná studentka japonštiny

28. června 2012 v 18:56 | The VelííQ |  Deníček
Ahojec,

psala jsem vám, že jsem dostala učebnici japonštiny? Nevím, asi ne. Ale díky ní, jsem poslední dobou moc nečetla. Raději jsem se učila.

Je vážně super. :) Jsou to jakoby tři knížky, jedna je učebnice gramatiky, druhá písma a třetí je slovníček a klíč ke cvičením.

I když by bylo lepší, kdyby měla učitele, ale i tak jsem opravdu šťastná. Ale ty kanji znaky se prostě nemám šanci naučit.

No... Ale opravdu bych si chtěla psát s někým z Japonska. Jenomže nevím, kde mám najít někoho, kdo by si psal se mnou :D A navíc jsem trochu vyděšená z toho, psát někomu z Japonska. Nevím proč :D Takže pokud máte nějaký nápad...

No taky jsem dostala kolo, protože budeme na dovolené jezdit na kole. No, už se vážně těším! :D Ne, snad to bude fajn.

No, jinak je to v poslední době zvláštní. Spolužák se málem zabil na kole. Kdyby neměl helmu... Asi se za ním půjdeme podívat do nemocnice. Chudák, to mu ty prázdniny moc dobře nezačaly, zlomil si klíční kost a je celej otlučenej...

No, mějte se (Vážně poslední čtyři řádky začaly na "no"? odnaučte mě to! :D)

Jak tohle můžete říct?

14. června 2012 v 19:50 | The VelííQ |  Téma
Uh. Původně jsem nechtěla o tomhle psát. Ale proč se taky nepodělit o svůj názor, že?

Nejdřívě vám řeknu, co mi krásné přijde. Krásné je Japonsko, Česká republika, v podstatě celá zeměkoule, města, zvířata, věci, rostliny, nebe, hudba, knížky.

Potom, co si budeme nalhávat, tak kluci. Ale tohle téma je složitější, jelikož lidské tělo mi rozhodně krásné nepřijde. A to je to, proč jsem o tom nechtěla psát.

Je to zvláštní, protože když se podívám na nějakého kluka, klidně můžu říct, že je vzhledově dokonalej, pěknej, co se mi na něm líbí, ale potom se vždy objeví ten názor, že ty rty prostě nepřekousnu, protože jsou nechutné u každého člověka. Vážně, nechápu, jak se jimi můžete dotýkat jiných rtů.

A potom to jde najednou, kůže, oči, zuby, jazyk... Ne, že by se mi celkově nelíbil, to jo, ale každá část těla je pro mě tak děsivá a nepochopitelná. Už se mi zvědá žaludek z těch obrázků, jak se dva lidi líbaj, jak všichni sdílej téměř nahaté ženské a chlapy na facebooku.

Když se dívám na seriály, tak se to snažím nevnímat. Snažím se přemoc tu nechuť, a říct si "Vždyť to je přeci krásné", ale i když se to povede, za pár minut je to zase zpět.

Takže, nemyslím si, že jsme krásní. Jak chováním, tak vzhlědově. Lidi prostě pro MĚ krásní nejsou.

Někdo mi řekl, že tohle si myslím proto, že jsem dítě. Možná, že jo, ale když jsem byla malá, viděla jsem to úplně stejně jako vy. Sex mi přišel normální a počítala jsem s tím, až v pubertě, teď, se to celý podělalo.

Takže... Momentálně jediný, co mi přijde opravdu krásné, co mě dělá šťastnou a čeho si nejvíce vážím je Japonsko. Vím, že tuhle zemi neznám tak dobře, a že se mám ještě dost co učit, ale kdyby mi někdo vzal možnost koukat se na japonské a korejské seriály, byla bych docela v loji. Když se na ně koukám, připadá mi, jakobych tam byla, jakoby bylo všechno v pořádku, vnímám krásu života. :)

Osvětim

7. června 2012 v 15:21 | The VelííQ |  Deníček
Nuže. V úterý jsme jeli na výlet do Osvětimi. Věděla jsem jen, že tam umřelo vážně hodně lidí, takže jsem byla docela nervózní. Ale rozhodně jsem se tam podívat chtěla.

Takže jsme jeli asi pět a půl hodiny v autobuse. Já jsem se občas snažila usnout, nebo jsme chvíli hrály s kámoškou žoliky.

Když jsme konečně dorazili, viděli jsme na parkovišti hromadu aut a lidí z různých zemí.

Dostali jsme sluchátka a průvodce, který uměl česky. Teda, občas to tak drmolil, že mu moc nešlo rozumět, ale jinak to šlo. Prošli jsme několik baráků, kde zajatci bydleli. V nich bylo spousta fotek a věcí.

Dost mě zaráželo, když tam bylo vystaveno nehorázné množství brejlí (to byla jediná věc, kterou si mohli brát do plynových komor), bot, kufrů, hřebenů a vlasů. Dokonce se z vlasů dělaly koberce.

Nejsmutnější mi připadaly ty kufry. Každý si na ně napsal jméno, odkaď je, kdy se narodil. Tam jsem měla vážně na krajíčku. Ale nevím proč, fotky, kde bylo napsané v podstatě to stejné mi zas tak smutné nepřipadaly.

Potom jsme se přesunuli do o dost většího koncetračního tábora - Březinky. Ani jsem nevěděla, že tam jsou dva.

V Březince jsme navštívili dva obytné baráky a jeden barák se záchody a umívárnou. Záchody byla dlouhá prohluběn přes celý barák, který obkládaly betony. Když tam ještě nebylo sedátko a když nějaký člověk do záchoda spadl, tak ho tam nechali.

No bylo to děsné. Možná, že to se mnou nedělalo tolik, kolik jsem čekala, ale... je vážně hrozné, co lidi dokážou.

Cesta zpátky byla fajn. Zpívali jsme si s rádiem, povídali si. A jeli jsme v noci - cesty jsou ve tmě vždycky lepší. :)

Doma

3. června 2012 v 20:17 | The VelííQ |  Deníček
Ehm... Tak jsem zde. Jo, jsem OK. Dalo by se říct. :D Přežila jsem to.

Docela se za minulej článek stydím, ale ujely mi nervy a já... No, mazat to nebudu. Přece jen, byly to mé pocity a o tom je tento blog, ne?

I když to bylo dětinské, ale tak co. Jsem dítě, mám blbé problémy a kecy a ještě horší to je, když je takové dítě zamilované. No, když už o tom mluvím, mohla bych vám předmět mé lásky představit ne?

Je to Korejec, hrál v Boys before flowers, je sladkej, je úžasnej. :D Když jsem koukala na ten seriál, každou chvíli, kdy tam byl, jsem se rozplývala, ale totální depku jsem chytila u tohohle:


Jo, není to kdovíjakej zpěvák, ale zase tak strašný to není. Mně se jeho hlas líbí. Navíc mu to nehorázně sekne. A prostě hm...

Je to šílený.