Květen 2012

Není to těžké?

31. května 2012 v 21:21 | The VelííQ |  Deníček
Aw... Mám depresivní náladu. Právě jsem dokoukala Boys before flowers. Aww..

Jak bych se do něj nemohla zamilovat? Vždyť má úplně dokonalej úsměv, oči, vlasy... Awww...

Jsem v tom zas.

Jsem v loji.

Je to zase hvězda, která žije na úplně jiným konci planety, je o hodně let starší a já z něj umírám. Přejde to, není to láska jako třeba ta z dovolenej, ale momentálně jsem z toho na prášky.

Jak můžete toužit po někom, koho neznáte? Já nechápu, proč se to děje.

Víte co? V podstatě nechápu vůbec nic, ale víte, tohle je momentálně můj největší problém.

Asi vážně potřebuju kluka. Hahá, ale kdo by se mnou chodil? Navíc, já bych nechodila s prvním klukem, kterej mi řekne, že se mu líbím a mně se třeba vůbec líbit nebude, nebo tak...

Chtěla bych, aby tohle všechno vážně nebylo skutečné. Aby to zmizelo. Abych zmizela já, protože já to už nesnesu.

Tolikrát jsem rodičům naznačovala, že si o tom vážně potřebuju promluvit s nějakým odborníkem, ale asi si myslej, že to je jenom pubertou. Což je dost možný, ale já prostě cejtím, jak se každou chvíli zhroutím.

Je to na houby. No, teď pojedu na celej víkend k babičce. Třeba se to zase srovná. Ale možná, že se to pak zase stejně rychle zase vrátí do tohohle stavu.

Občas mi přijde, že to, že jsem se zamilovala do Japonska mě na jednu stranu dělá šíleně šťastnou, ale na druhou je to prokletí.

Neratov a Zemská brána

20. května 2012 v 14:14 | The VelííQ |  Deníček

Čauvec,

nejdříve se chci vyjádřit k designu. Bylo to asi okamžik potom, co jsem psala předešlý článek. Byla jsem rozčílená a smutná a dostala jsem nápad, že si udělám nový design. Výroba netrvala snad ani dvě minuty, ale jsem s ním celkem spokojená. Je jednoduchý, ale vyjadřuje to náladu blogu. Nebo alespoň tak mi to přijde.

"Z posledních pocitů" jsem si vypůjčila od Tomáše Kluse z písničky Pocity. Snad nevadí.

Z posledních pocitů, poskládám ještě jednu úžasnou chvíli...

No prostě se mi ta písnička vážně líbí. :)

A teď k názvu článku.

Bla

18. května 2012 v 18:43
Je mi na hovno.

Je mi na hovno ze světa.

Je mi na hovno z lidí.

Je mi na hovno z toho, že píšu, že mi je na hovno.

Je mi na hovno, protože zejtra mám to debilní vystoupení.

Je mi na hovno, protože to nikdo nechápe.

Je mi na hovno, že to nikomu nemůžu říct.

Je mi na hovno, protože vidím, jak se za pár let, možná měsiců doopravdy zabiju, i když jsem k tomu nikdy neměla sklony.

Je mi na hovno, protože mám pocit, že se každou chvíli zblázním.

Je mi na hovno, protože jsem sobec.

Je mi na hovno, protože jsem blbá.

Je mi na hovno, protože nemůžu být tam, kde chci.

Je mi na hovno, protože mi to každý na facebooku připomíná.

Je mi na hovno, protože kdybych si zrušila facebook odříznu se od lidí úplně.

Je tohle realita?

17. května 2012 v 13:16 | The VelííQ |  Deníček
Dlouho přemýšlím, že napíšu další článek. Vždycky mám rozmyšlené, co sem napíšu, ale už vidím, jak to zase nedopadne tak, jak chci.

Takhle... Kdy se tohle všechno podělalo? Kdy se to stalo?

Myslím, že od té chvíle, kdy jsem odešla ze školy, i když jsme měli sportovky, a já si to vůbec nepamatovala. Vlastně jsem nevěděla, co jsem dělala celou tu dobu, kdy jsem byla doma. Možná to bylo tím, že mi to holky řekli až další týden, ale je to blbé, protože si pamatuju poslední hodinu, na které jsem byla, a pak mám prázdno.

Hm... Možná, že mě unesli mimozemšťani a něco mi udělali s myslí? :D

Já fakt nechápu, proč se tohleto děje.

Už to není jenom o lidském těle. Je to o všem. Nerozumím tomu. I když se na to koukám, i když to slyším a můžu se toho dotýkat, připadá mi to tak hrozně neskutečné a vzdálené, jako by to byl jen sen.

Opravdu je celý svět reálný?

Opravdu existuju já, vy a všechno tohle kolem? Ani nevíte, jak je tohle celý na houby.

Smutno

2. května 2012 v 14:36 | The VelííQ |  Deníček
Ahoj

Včera jsem si opět plánovala, co všechno sem napíšu... Em... Pamatuju si jednu věc, ale je z nich pro mě asi nejdůležitější. Určitě.

Takhle... Jsem hrozná, sobecká atd. to nemusíme rozebírat, lidi jsou svině, nejsem výjimka. Ale tohle mě fakt mrzí, protože jsem srab.

Uh, Terez je moje nejlepší kamarádka. I když jsem občas psala, že je to Marky a Beja, byla jsem blbá. Možná stále jsem, ale teď si jsem jistá, jak to je. S Terez jsem nikdy nechodila do školy, ani do školky, známe se přes naše mamky, a je to osoba, kterou znám ze všech lidí (kromě rodičů) nejdéle. Vždycky jsem ji mohla všechno říct, a s touhle osobou mi je prostě nejlépe. Úžasné, jak si to člověk uvědomí tak pozdě.

Chybí mi. Nevím, proč jí nedokážu říct, aby se mnou šla ven, nebo aby u nás spala, když je to tak snadný. Jenže jsem srab a bojím se odmítnutí. Bojím se, že bych se vtírala. Protože ona se teď dost kamarádí s jinými holkami, se kterými chodí do třídy.

Já ji docela dost nechala, mnohokrát jsem jí odmítla, jsem sobec. Uch... Je to těžký.

Protože teď jsme ve stádiu, kdy jde každá trošku víc jinam. Ona si chce užívat života na plno, kdyžto já radši sedím doma, u počítače, nebo u knížky. Bojím se života.

Přemýšlím, jestli není čas se prostě rozloučit, říct si, že už nemůžem být nejlepší kamarádky, jenže pomyšlení na to hrozně bolí.

Protože já tu chci pro ni být.