Pro nadvládu - 8. kapitola - Poznání

6. ledna 2012 v 16:42 | The VelííQ |  Pro nadvládu
Ještě mám jednu kapitolu Pro nadvládu a pár Hry na schovávanou.. :D Musím to dohnat :D


Eliška
Pomalu otevírám oči. Všechno mě bolí. Hlavně v krku cítím nepříjemnou bolest.
Vyjeknu, když konečně zaostřím. Jsem v cizí posteli a v cizím bytě. Rychle si sednu a rozhlížím se kolem. Vypadá to tu celkem příjemně, ale na oknech jsou tmavé závěsy, takže nejde vidět ven.
Snažím se vzpomenout, co se stalo.
Byla jsem v parku... Pak přišla Dana.
Už si vzpomínám. Polije mě strach. Co to má znamenat?
Někdo bez zaklepání otevírá dveře. Přemýšlím, jestli nemám dál dělat, že spím, ale pozdě.
"Jsem ráda, že jsi vzhůru," slyším známý hlas slečny Dany. Vstoupí do místnosti a vřele se na mě podívá. Jakoby se nic nestalo.
Nevím, co odpovědět. Mlčím a bojím se.
Když vidí, že ji nehodlám nic říct, i když mám hromadu otázek, sedne si ke mně napostel.
"Chtěla bych ti to vysvětlit," začne.
"Co? Že jste mě unesla? Budete chtít po mých rodičích výkupné? Co si to vůbec myslíte?" vyjedu.
"Víš, co se ti stalo?" zeptala se.
"Jasně... Vždyť to říkám. Unesla jste mě!" Slova, co ze mě vyjdou, mě překvapí. Nikdy nejsem moc odvážná a teď si tu vyskakuju na neznámou a nebezpečnou ženskou. Ale mám takový vztek.
"Vlastně máš pravdu, ale víš, kdo jsi?"
"Další blbá otázka. Jmenuju se Eliška Urbanová a je mi..."
"Ne, to nemyslím. Jseš upír, proměnila jsem tě."
Její slova mně hrajou v uších. Motá se mi hlava. Vždyť nic takového neexistuje. Nesmí. Ale uvěřím tomu. Vzpomínám si, jak se mi zakousla do kůže... Jak to bolelo.
Do očí se mi nahrnou slzy...
"Už... už nikdy se nevrátím..." Neptám se, ale ona stejně přikývne. I když v jejích očích vidím soucit, nesnáším ji. Už nikdy neuvidím svou rodinu a už nikdy nebudu mít šanci mluvit s Lukášem. Už chápu její slova těsně předtím, než jsme odešly z parku.
Ale samozřejmě, víc mě záleží na tom, že se nevrátím domů.
Zatnu pěsti.
"Proč já? Proč jste to udělala?!" zařvu a vsávám z postele. Chci utéct.
"Počkej! Vysvětlím to. Upíři nemůžou mít děti. Nikdy a s nikým..." začne, ale nenechám jí domluvit.
"Tak jste chtěla zkazit život další holce, co? Abyste v tom nebyla sama!" Ne, že by mně nějak vadilo, že nebudu mít děti, stejně jsem je neplánovala, ale...
"Ty vůbec netušíš, jaké to je. Je mi dvěstě let. Když jsem byla člověk, plánovala jsem si holčičku. Chtěla jsem ji vychovávat a prožívat s ní všechna trápení a pak..."
Nezajímá mě to. Nechci to slyšet. Nemůžu s ní soucítit. Je mi na nic. Rychle vyletím ze dveří a dostanu se do chodby. Snažím se co nejrychleji najít venkovní dveře.
Konečně. Naštěstí nejsou zamčené. Tak... teď ucitím čerstvý vzduch. Určitě.
Přijde zklamání. Zprvu vidím obyčejné domy. Najednou si všimnu, že jsem bosa, protože pod nohama cítím kamení, které je zasazené v hlíně, jako cestička. Okolo chodí pár lidí a mluví všemožnými jazyky. Pak se podívám na nebe. Ale nikde není. Vysoko nad námi je strop z kamene na kterých je něco pověšené. Svítí to.
Zamotá se mi hlava a musím se posadit. Nevnímám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Tvoje nejoblíbenější barva?

Bílá 4.6% (17)
Žlutá 6.8% (25)
Oranžová 5.7% (21)
Červená 8.9% (33)
Růžová 8.4% (31)
Zelená 7.6% (28)
Modrá 21.7% (80)
Hnědá 3.5% (13)
Fialová 11.4% (42)
Šedá 4.6% (17)
Černá 16.8% (62)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama