7. kapitola - Uprchlíci

23. prosince 2011 v 20:16 | The VelííQ |  Hra na schovávanou
Na pište-povídky se mi objevily komentáře u téhle povídky... abych čtenářce udělala radost napsala jsme další kapitolu... :D No, tady je.



"Utíkej!" zakřičela jsem na Paula a přitom jsem zvedla do náručí Terry. Oni za námi pořád běželi a řvali. Pohltila mě vlna strachu z toho, že se nám něco stane. Utíkala jsem pořád dál po silnici, ale dostali jsme se do slepé uličky. Na konci cesty byl jen les. Neměli jsme na výběr a vběhli do něj. Stále jsem za námi slyšela dusot běžící tlupy. Vyhýbali jsme se stromům a běželi hlouběji do lesa.

"Pojďme," dala jsem znamení rukou.

Potichu jsme se proklouzávali mezi stromy, které tu byly hustěji posázené. Kolem noh se nám otíraly kapradiny. Potlačila jsem znechucení. Nesnáším klíšťata, která si na nich dělají siestu a čekají, kdy se tu proběhne nějaké zvíře či člověk, aby na něj mohli skočit a pít mu krev. Vzpomněla jsem si na mé dětství, to jsem měla z klíšťat panickou hrůzu, že jsem nikdy nešla s rodiči na houby. Vždy, když se mě snažili přemluvit, spustil se pláč a nechali mě doma s babičkou.

Pobavilo mě, že zrovna teď myslím na dětství. I když proč ne? Třeba za chvíli umřu. Měla bych si vzpomenout na celý svůj život.

Po pár minutách jsem začínala mít problém s dýcháním a v boku mně bolelo. Paul měl očividně také dost.

"Počkej!" zašeptala jsem, že to sotva slyšel. Otočil se a šel nám naproti.

"Slyšíš?" zeptal se. Vůbec jsem nevěděla, co myslí. Slyšela jsem jenom zpěv ptáků.

"Už za námi neběží," informoval mě. Měl pravdu. Oddychla jsem si. Ale právě v tom okamžiku se zase ozval válečný křik.

"Já se bojím," zakňučela Marry. Oba jsme to ignorovali a dali se opět do běhu.

Bolely mě nohy a nemohla jsem se pořádně nadechnout, ale všechny buňky v mém těle chtěly utíkat. Chtěly se odtud dostat pryč a tak jsem chtě nechtě běžela.

Najednou mě někdo chytl z ruku a přitáhl k sobě. Začala jsem křičet, ale neznámý mi dal ruku přes pusu.

Terry začala natahovat, ale nic neřekla.

Zaostřila jsem na útočníka a všimla si, že to je jen o pár let starší pán. V očích se mu zračil strach a únava a já věděla, že chce jen pomoct.

Sundal mi ruku z pusy.

"Počkejte," řekla jsem a začla hledat Paula. Naštěstí si všiml, že za ním neběžím a vrátil se.

"Co se děje? Jsi v pořádku?" začal se vyptávat, zatímco hlasitě oddechoval.

Mlčky jsem ho vzala za ruku a dovedla k muži.

Najednou ze stromů vylezli další dva kluci. Jednomu mohlo být tak osmnáct a druhému patnáct.

"Díky Bohu, že jsme někoho potkali. Jmenuju se Charlie a tohle je John," ukázal na staršího, "a Tom."

Minulá kapitola:
Další kapitola:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Klikni :P

Upssss... 100% (192)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama