Vstup do pekla V.

9. dubna 2011 v 20:04 | The VelííQ |  Vstup do pekla
Stále nekončím a ještě asi dlouho nebudu. :D Tentokrát jsem se celkem rozepsala, ale nevím... No. Doufám, že se bude líbit a komentáře potěší. :P :)

Obraz se rozplynul, ale černý kouř se již nenavrátil. I když stěny byly tmavé, viděl jsem dobře. A i když jsem věděl, že bych měl na ty dveře zaklepat, nešel jsem.
Stál jsem a nemohl se pohnout.
V hlavě se mi míhaly obrazy a útržky toho, co jsem právě viděl. Viděl jsem svoji smrt.
Pořád se to opakovalo. Poslední vteřiny mého života. Dokola a dokola.
Položil jsem si ruce na obličej a snažil se neplakat. Místo toho jsem si pořádně zařval. Vložil jsem do toho všechen ten strach, co jsem prožil tady i v životě, taky zklamání a hlavně, všechnu bolest.
Řval jsem tak dlouho, dokud jsem měl síly. Pak jsem upadnul na zem. Byla měkká a teplá. Zavřel jsem oči a doufal, že usnu, nebo naopak se proberu z hrozného snu... budu zase ve svém pokoji, a když si dojdu pro snídani do kuchyně, všechno bude v pořádku. Táta s mámou se budou mít rádi a budou šťastní. Ve škole potkám Kláru a sedneme si spolu v lavici, jako to bylo předtím.
Místo toho jsem uslyšel tiché zavrzání a zlověstný smích. Už měl zase dobrou náladu.
"Tak vstávej," šťouchl do mě jedním drápem "Ještě nás, tedy spíše tebe, toho čeká víc."
Víc? Začal jsem panikařit. Víc toho nezvládnu! Už teď jsem vyřízený! Chtěl jsem na něj začít křičet, prosit, cokoliv, jen abych už nemusel jít do žádných dveří, ale neměl jsem sílu. Zděšeně jsem se mu podíval do tváře.
Koukal na mě svýma červenýma očima, ve kterých nebyla žádná lítost. Spíš naopak. Přál mi to. Líbilo se mu, že trpím.
"Jak dlouho tu chceš ležet?" ptal se pobaveně "Jednou vstaneš. A možná tě to bude i bolet."
Nic nemůže být hroznějšího, než vidět to, co jsem teď viděl. Nic nebolí víc, než ty nejhorší vzpomínky.
Vstal jsem a vydal se ke dveřím. Pak jsem přešel do místnosti s tou příšernou vyblitou žlutou barvou.
Skončí to někdy? Jak dlouho mě tu může ještě mučit?
Přistoupil ke mně a nemusel nic říkat. Zavřel jsem oči a on se mnou začal otáčet. Na víčkách se mi promítal film. Můj soukromej horor. Míchala se v něm moje smrt s předešlou vzpomínkou z červených dveří.
Zastavil mě a já vykročil. Nevěděl jsem kam a ani jsem netoužil to vědět. Už jsem netoužil nic, jen být pryč.
Po chvíli se mé nohy rozhodly zatočit mírně do leva. Narazil jsem do dřeva a ihned otevřel oči. Byly bílé s modrou slzou. A já věděl, co to znamená. Můj nejsmutnější okamžik.
Na nic nečekal. Odstrčil mě a já jako hadrový panák dopadl na zem. Podlaha byla stejná, jako v předešlé místnosti. Jako matrace, na které byste chtěli usnout.
Bílé dveře se otevřely a z nich se vyvalil bílý dým. Tento nevoněl ani nesmrděl. Byl takový nic neříkající, záhadný.
"Snad ti nemusím říkat, aby ses zvedl a vešel, ne?" popichoval. Přikývl jsem a zvedl se ze země. Ač nerad, vešel jsem do bílé noční můry.
Kouř se na mé kůži zastavoval a hladil ji. Jakoby se mě snažil uklidnit. Něvěřícně jsem na to zíral. Dřív, než to mělo nějaký účinek, se kouř vypařil, a jako vždy se přede mnou začaly objevovat průhledné objekty.
Poznal jsem matku. Seděla na gauči a kouká na televizi. Já seděl na zemi a poslouchal písničky ve sluchátkách. Mohlo mi tu být tak čtrnáct. Takže se to stalo před pěti lety.
Pocítil jsem úzkost. Došlo mi, co to bude.
Matka na mě najednou začala řvát a po tvářích jí tekly slzy. Já na ni nechápavě koukal, ale sluchátka jsem si z uší nevyndal. Po chvíli přišel otec a ptal se, co se děje. Ona mu něco vykládala, ale co, to jsem netušil. Pak na mě začal řvát i on a dal mi facku. Nepřestali na mě křičet.
Ztichli, až když zazvonil telefon. Matka ho zvedla. Po chvíli ji znovu tekly slzy. Třesoucí se rukou sluchátko položila. I když jsem to neslyšel, věděl jsem, že se jí otec otráveně zeptal, co se děje. Nesnášel, když brečela. Odpověděla a mně se v tu chvíli, do doby než jsem potkal Kláru, zhroutil svět.
Jediná osoba, která se mě snažila dobře vychovat, která mě měla opravdu ráda a já ji bral jako svůj vzor, umřela. Můj děda. Kvůli tomu se ze mě stalo opravdu problémové dítě. Byl jsem naštvaný na celý svět.
Ucítil jsem, jak mě pálí oči. A teď myslím to já, co je po smrti a trpí v pekle.
Slzy jsem úspěšně potlačil, ale ne na dlouho.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti tu?

Ano..! 60.3% (243)
Nic moc.. ! 19.9% (80)
Ne..! 19.9% (80)

Komentáře

1 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 9. dubna 2011 v 23:04 | Reagovat

Jedny dveře- jedna těžká chvíle v životě- to je to peklo, co se vrací.. [:tired:]

2 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 9. dubna 2011 v 23:05 | Reagovat

Klidně pokračuj, život člověka je dlouhý a těžkých chvil plný. Jen mládí by to nemuselo prožívat. :-(

3 Duash. [crayon.] Duash. [crayon.] | Web | 11. dubna 2011 v 16:24 | Reagovat

Ty hraješ Sims, že? :D Nechceš být se mnou na blogu o TS2 a Ts3? :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama