To, co byste nechtěli zažít

5. dubna 2011 v 18:31 | The VelííQ |  Povídky

Mám tu pro vás dvě krátké povídky. Udělala jsem je tím způsobem, že jsem někomu řekla, aby mi řekl pět slov a já podle nich vymyslela příběh.

První povídka je o... No. Nic vám neřeknu. Zde je pět slov, které mi řekla mamka a která vám mohou hodně říct (povídky v celém článku):
zavraždit, násilí, provaz, sestra, fialový

Najednou bylo všechno fialové. Sestra, židle, stůl, stěny... všechno. Zoufale jsem na ni pohlédla. Věděla, že o tomhle mluvit je pro mě hrozně těžké. A pro koho by nebylo? To nevím...
"Jestli o tom nechceš mluvit... tak nemusíš," povzbudivě se na mě usmála "ale, třeba ti to pomůže."
Sestřičko, všichni víme, že to prostě vědět chceš, a je ti jedno, jestli o tom chci mluvit nebo ne... A taky si tím nejsem moc jistá, myslím tím, že mi to pomůže.
Bylo to to nejhorší, co se mohlo stát. Navíc, stalo se to přímo předmnou. Přivinula jsem si k sobě nohy a rukama je objala.
Začala jsem se houpat. Dopředu, dozadu... dopředu, dozadu...
Zkoumavě se na mě dívala. Myslí si, že jsem cvok. Asi má pravdu, ale čekala bych od ní trochu pochopení.
"Tolik násilí...," začala znovu, ale zase rychle zmlkla. Přemýšlela. Nejspíš něvěděla, jak to má říct. To jsme dvě.
"No tak, prosím, řekni mi to."
Položila jsem nohy na zem a spojila ruce. Třeba se mi takhle bude mluvit lépe.
"No," vydala jsem ze sebe přidušeně. "On ho zavraždil," poprvé od té doby jsem o tom mluvila. Ani policie to ze mě nedostala. Do očí mi vyhrkly slzy. Ani jsem se nenadála a už se mi kutálely po tvářích. "Udusil ho provazem," řekla jsem hlasitěji než by bylo potřeba.
Položila jsem si dlaně na obličej. Viděla jsem jenom tmu, kéž by to tak zůstalo navždy.
"Co se stalo pak?" ptala se dál. Super. Chová se jako nějaká psychi... něco. Zavrtěla jsem hlavou. To je ta část, které se nejvíc bojím.
"Řekni mi to," přikázala. Její hlas zněl autoritativně, až jsem se jí celkem bála.
"Řekl..." znovu jsem propadla pláči. Vzala jsem si papírový kapesník a otřela slzy. "Řekl, že na mě a mou rodinu taky dojde."
Pláč nešel zastavit. Sestra vypadala překvapeně a zmateně. V jejích očích se nakonec objevila bolest a strach. Chytla jsem ji za ruku. Chápala jsem, jak se cítí.
Chvíli jsem tam jenom tak seděly, dívaly se na sebe a užívaly si klidu a ticha.
Náhle se ozvala rána. Někde se rozbilo sklo. Vyskočila jsem a ohlédala se. Pak se ozvalo několik výstřelů. Pocítila jsem strašlivou bolest v břiše. Ohnula jsem se v pase a přiložila si ruce na ránu. Ještě jsem zaslechla její hlas...
Sesunula jsem se k zemi a...

Druhá povídka je trochu trapná... No. Už jste zažili nějaké příšerné ráno a mysleli si, že horší být už nemůže? Omyl. Pět slov které mi vymyslel bratr (8 let):
budík, věž, čert, buben, světlo


Do zavřených víček se mi obořilo světlo. Otevřel jsem oči a zíral do stropu. Bolela mě hlava a oči.
To je zase ráno. Určitě to bude i strašný den.
Radši jsem ty oči zase zavřel. Mě se tam ale vůbec nechce. Kam? Můžete hádat, třikrát.
Ano, je to ta velká budova, kde se učíme úplné nesmysli. Nebo aspoň mě to tak připadá.
Z myšlení mě vytrhl budík. Trošku pozdě, ne?
Zmáčkl jsem tlačítko, a ta věc co zvoní a je v podobě nějaké věže, utichla.
Až moc rychle jsem se posadil, takže si mi zamotala hlava. Ihned jsem si dal ruce na spánky a přivřel oči. Dnešek bude stát za houby, mě můžete věřit.
Stoupl jsem si, podrbal se na hlavě a mířil si to ke skříni. Pořád jsem neviděl ostře a všechno se tak podivně houpalo. Ano, opravdu jsem nic nepil!
Najednou jsem uslyšel zapraskání a nohou mi projela bolest. Podíval jsem se, na co jsem to šlápl a málem jsem dostal infarkt.
V jednom z mých bubnů byla díra, kterou procházela má noha. Zatraceně. To mi byl čert dlužen. Když jsem si uvědomil, co jsem provedl, začal jsem řvát a bouchl jsem pěstí do stolu.
Znovu jsem zařval, protože jsem myslel, že mi ta ruka upadne.
"Co tam tak řveš?" zabouchala na dveře sestra a pak je bohužel otevřela. Jakmile se na mě podívala vyprskla smíchy.
Jo, jen se směj. Pokusil jsem se o vražedný pohled, ale řekl bych, že to vypadalo, jakože mám křeč.
"Zkontroluj si spodky," poznamenala a konečně odešla.
Cože? Jaký spodky? Podíval jsem se na ně zepředu, dobrý. Zezadu... A do háje! Tak to je dobrý trapas.
Přesně uprostřed se totiž rozpáraly a teď tam je velká díra.
Jdu se zahrabat.

To oni vymysleli blbá slova! :D Já nic! :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Klikni :P

Upssss... 100% (192)

Komentáře

1 >Dein-Schmerz< >Dein-Schmerz< | Web | 26. dubna 2011 v 17:51 | Reagovat

Náhodou pěkná práce. Taky jsem zkoušela psát takové povídky, takže to tak trochu znám - když ti dá někdo blbé slovo je to v... háji. :D
No, všimla jsem si, že přibyla další kapitolovka. Tak tu si musím přečíst! Ale dej mi chvíli čas, protože aktuálně mám ještě mnoho věcí na práci. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama