Duben 2011

Umírám!! :D

30. dubna 2011 v 13:46 | The VelííQ |  Deníček

Uáá!!
Dokoukala jsem druhej Kuroshitsuji muzikál!! Ten konééc! Ciel tancoval! Sebby tancoval! Á! Vrrr.... :D Néé v klidu. Jsem nadšená! A umírám! Jak se Sebby usmááál... To chce dejchat. Né lidi, ale já jsem prostě úplně... Štastná. :) Zatím. Asi ten konec zkouknu ještě jednou... :D A Ciel měl ty růžový šatýý! :D
Tak dáál... :D Taky máte takový hnusný počasí? My jo... :D Nejlepší je, že mamka byla u kámošky a jela na kole. Před chvíli přijela. Ehm... :D Celá mokrá... :D Ne, ale já se jí nesměju... :D Dneska plánuju napsat další kapitolu Vstupu do pekla, ale jesti se mi to povede fakt nevim. Možná. No jdu si číst, tak se mějte... :D

(Já vím, že ty mé články stojí za houby, ale tohle jsem sem prostě napsat musela!)

PS: Zde můžete kouknou na ty šaty... :D Ale jen kreslený

Eeem

28. dubna 2011 v 14:00 | The VelííQ |  Deníček

Ahojda
Dneska mám celkem dobrou náladu, tak se pokusím vylíčit, co nejzajímavější zážitky za pár dní. Ještě si na ně vzpomenout... :D Tak třeba, jaké byly Velikonoce. Nakonec jsem se po dlouhém přemlouvání dopravila k tetě. Bylo mi to trapné, ale holky jsem vidět chtěla, takže jsem šla. Když někdo přišel, schovávala jsem se v obýváku, ale ony mě vždycky prozradily... :/ :D Super... :D Když přišel táta s bráchou, šla jsem s nimi k babičce a tam jsem zůstala... V úterý... se nic nedělo... :D Ve středu dvě první hodiny jsme měli SCIO testy na ájinu. Celkem mi to šlo. Jsem spokojená... :) 41 správných odpovědí z 45. Nejlepší bylo 42... :D :) Jo... Jinak oblíbila jsem si citoslovce vrr... :D Takže když to někde napíšu, nevšímejte si toho... :D Z rytmiky jsme musely jít se Stázkou pěšky a ještě k tomu, nám začalo pršet... :/ :D My jen v mikině žé... :D Tak jsme to přečkaly pod mostem... Dneska jsme se učili jen dvě hodiny. Tři hodiny jsme totiž měli jakoby kurz první pomoci, nebo tak nějak. Ale bylo tam ještě něco o kouření, a tři kluci (2 docela pěkní :D) měli takovou disciplínu, že nám dali takové brejle, které nám ten obraz posunuli, takže jsme chodili jako ožralí a měli jsme projít mezi flaškama slalom... :D Jinák... Stáhla jsem si druhej Kuroshitsuji muzikál. Ještě jsem ho nedokoukala, ale příjde mi, že Ciela tam hraje někdo jinej ne? :D Jinak, nejlepší ten smrtčí tanec... :D :D Mě dostalo. Sebby tam je zase úplně krásnej, že... :D :D (Není vtip) Takže valím... :) Mějte se hezky... :)

Pff... Asi zklamaná?

27. dubna 2011 v 15:13 | The VelííQ |  Deníček

Ahoj...
Dlouho jsem se rozhodovala, jestli mám napsat deníček. Jelikož mám v poslední době celkem špatnou náladu a já prostě nechci, abyste si mysleli, že si jen stěžuju, že ze sebe dělám chudinku a tak dál. Jenomže já už prostě musím. Já nevím, co mi je. Nechápu se. Mám fajn známky, super rodinu, kamarády... tak co mi k sakru chybí? Nesnáším svůj život. Eh ne... To je moc silný slovo. Jenomže mě prostě nebaví. Chtěla bych dělat tolik věcí, psát, kreslit, tancovat, poznávat nový lidi, číst... A když mám možnost, tak to nedělám. Chtěla bych zažít něco novýho... Ale nejde to. Mám strach. Ze všeho. Z toho, že se zklamu, že se ztrapním, že udělám něco, čeho budu litovat. Já to nedokážu popsat! Nesnáším nejistotu. Zachovala jsem se správně? Něudělala jsem něco špatně? Nesnáším to... Mám strah z toho, že se budu chovat jako namyšlená blondýna. Nebo ze sebe budu dělat úplnou chudinku. Nejhorší je, že to, co nesnáším na životě, se přesunulo i na blog. Nechápu proč? Co se stalo? Něvěřím si. Nebudu, nikdy a nikde.

Drobné obrázky z výtvarky

26. dubna 2011 v 19:05 | The VelííQ |  Kreslené mnou
Už dlouho jsem sem nepřinesla žádné obrázky, že? Tak jsem se rozhodla dát sem pár malých, zbytečných, nepovedených obrázků. :D Pro nějakou tu inspiraci.

Začneme něčím ne moc hezkým... :D

Název: Kočka a myš
Obrázek ještě z 6. třídy. Ouu... :D Podle předlohy. Zmačkaný je to proto, aby to vypadalo jako ze středověku, nebo tak nějak...

Řetězák - knihy 3

25. dubna 2011 v 19:20 | The VelííQ |  Řetězáky
Další pokračování řetězáku, který jsem našla tady.
http://1.bp.blogspot.com/-nHabrovkST4/TZeCrFBHxqI/AAAAAAAADQQ/LjiWCh2f_gs/s400/kr.jpg

Řetězák - knihy 2

25. dubna 2011 v 17:13 | The VelííQ |  Řetězáky
Pokračování řetězáku, který jsem objevila zde.

Řetězák - knihy 1

24. dubna 2011 v 23:09 | The VelííQ |  Řetězáky
Já jsem tento řetězák objevila zde. Zaujal mě, tak si ho vyplním... :) První polovina.



Vstup do pekla VII.

24. dubna 2011 v 14:28 | The VelííQ |  Vstup do pekla
Áno! Dokázala jsem to a napsala další kapitolu. Sice je ten konec trochu drsný, ale mě ten kluk přišel prostě až moc hodnej. Takže tak. Ať se líbí.

Zaujatě se na mě díval. V jeho tváři náhle nebyla ani stopa po výsměchu. Pohled jsem mu oplácel, ale po tvářích mě stále stékaly kapky. Udělal krok ke mně a já si pomyslel, jestli mi přece neřekne něco pěkného. Třeba, že za chvíli bude konec.
To jsem se ale šeredně zmýlil.
Koutky úst se mu roztáhly a jeho výraz byl zase ironický a nemilosrdný. Nesnáším ho, pomyslel jsem si.
"A koho to zajímá?"
Tato otázka mě bodla jako otravná vosa. Štípala a létala kolem mě dalších třicet sekund. Rozhodl jsem se, že ji zabiju.
"Ty hajzle!" Vystartoval jsem a namířil jsem svou pěst k jeho obličeji. Nestihl zareagovat, takže mé klouby dopadly pod jeho oko. Zabořily se do černých chlupů a pak narazily na tvrdou kost.
Jeho hlava se pootočila.
Ruku jsem stáhl a o pár kroků ustoupil. Bál jsem se toho, co se teď stane. Zmlátí mě? Nebo mě třeba rovnou zabije? Můžu vůbec umřít dvakrát? Otázek se v mé hlavě rodilo víc a víc a já se vyhýbal odpovědi.
Upřel na mě červené oči, odrážel se v nich vztek a něco, co jsem nedokázal pojmenovat. Bylo to strašidelné, mocné a nebezpečné.
"Takže chlapeček si chce hrát?" Zavrčel. Opět se kě mně přiblížil, já se naopak snažil od něj vzdalovat.
Probodával mě pohledem, ale nemohl jsem se podívat jinam. Po slepu jsem šel dozadu.
Proč jsem mu dal vůbec přes hubu? Jsem to ale pitomec!
Pocit úzkosti se navrátil. Snažil jsem si vymyslet nějaký únikový plán, ale pravda byla taková, že jsem neměl kam utéct. Na výběr byly jedině dveře, kde uvidím něco, co určitě nechci.
Takže, co si vybrat? Tu nejhorší vzpomínku, nebo se nechat zmlátil od zrůdy?
Vybral jsem si první možnost.
Otočil jsem se, hned za mnou stály tmavě fiálové dveře s nějakým zvláštním znakem. Začal jsem na nich hledat kliku, ale pozdě jsem si uvědomil, že na nich žádná není. Dveře může otevřít jen on.
Zhroutil jsem se k zemi. V tu samou chvíli čert zaječel a já nad svou hlavou ucítil vítr.
Panebože! Právě jsem málem dostal facku. Dost silnou facku, abych byl přesný, která by mi klidně mohla urazit palici.
"Ne!" zařval jsem. Nevěděl jsem, k čemu to bude dobré, ale musel jsem ho nějak zastavit. Tušil jsem, že on nebude čekat, až se postavím.
"Copak? Máš strach?" Kupodivu opravdu zůstal stát.
"Půjdu dovnitř, jen mě, prosím, nemlať," zahučel jsem. Položil jsem si obličej do dlaní a znovu jsem se rozplakal. Z části z toho, že jsem se opravdu bál, a trochu i úlevou.
"Hmmm," zamyslel se "No tak dobře, ale ještě jednou něco zkusíš!"
Měl jsem nutkání říct, že už budu hodný, ale to mi už opravdu přišlo dětinské. Proto jsem jen přikývnul, otřel si slzy a vrávoravě vstal.
Postavil jsem se směrem ke dveřím a prohlížel jsem si složitý ornament. Skládal se z několik vlnek, teček a čárek.
"Co znamená?" odvážil jsem se zeptat.
"Tvůj nejhorší čin, nebo něco takovýho, přesně nevím," pokrčil rameny. Bylo mi divné, jaktože to neví, ale moc jsem se nad tím nezaobíral. Po těchto slovech jsem v znaku totiž poznal pistoli.
Čert je známým způsobem otevřel a na nás se jako pokaždé vyvalil dým. Tento smrděl jako něco spáleného.
Na nic jsem nečekal a vstoupil dovnitř.
Bylo to tu stejné, jako v předešlých dveřích. Měnila se jenom barva. Po chvíli dým zmizel a místo něj jsem se tam opět objevil já. Stejně, jako pokaždé, jsem byl průsvitný, takže jsem měl nádech fialové barvy. Pak jsem poznal, že kolem mě stojí kluci z party. Byli jsme ostražitý a rozhlíželi jsme se kolem sebe. Všiml jsem si, že v ruce držíme zbraně.
Náhle se k nám rozběhl zbytek "přátel" s pár pytli. Uvědomil jsem si, že vyšli z obchodu.
Něco se stalo, protože se v naších tvářích objevil strach a překvapení. Všichni jsme začali střílet a poustupně jsme ustupovali.
Obraz se pžiblížil na mě, i já jsem střílel. Oči jsem měl přivřené, takže jsem asi nikam nemířil. Hlavní bylo vyděsit policajty.
Objevil se detail jedné kulky. Nebylo vidět nic jiného, jenom ona. Náhle prorazila sklo a zajela do něčí kůže. Do kůže málého devčátka. Z rány začala téct spousta krve a holčička zavřela oči.
Přísahám, že kdybych byl naživu, nejspíš bych byl rád, že jsem někoho zabil. Chlubil bych se tím. Ano, taková já jsem byl svině. Od té... jedné chvíle, mi nezáleželo na nikom jiným, jenom na mě a té hloupé partě kluků. Nesnášel jsem ty, co měli spokojený život, protože já jsem ho měl příšerný.
Teď jsem si to ale hrozně vyčítal. Byl jsem vděčný za to, že jsem umřel stejným způsobem jako ta holčička. Zasloužil jsem si to. A zasloužil jsem si být tady.


Pfff... Ta romantika!

22. dubna 2011 v 17:03 | The VelííQ |  Deníček

← Vrrr... :P
Ahoj... No asi jste si všimli, že moc nepíšu povídky. Anoo... Ale za to čtu. Třeba piste-povidky jsem narazila na kluka, co píše úplně uáá krásnou povídku. Ale teď čtu ještě jednu, romantickou skvělou a furt u ní bulím. Pokud chcete, dovolím si udělat takovou malou reklamu, můžete zde. Fakt doporučuju. Tenhle článek píšu, abych přestala brečet (jsem prostě přecitlivělá a v pubertě)... :D :D Jo dobrý. No včerejšek byl fajn, ale nakonec jsem jela jenom s Bětkou, protože spolužák se nějak vytratil (pak jsme zjistili, že jel na kola s někým jiným, ale že to Bětce říkal), a Verče někdo ukradl kolo. Ale i tak jsem si to s Bětkou užila. Dlouho jsme spolu venku nebyly. Daly jsme si zmrzlinovej pohár a byl sakra moc dobrej... :D Co se ještě včera dělo...? Jo, pak jsme s Bětkou jely k nim a házely s míčem na koš - jakože basketballovým. Ten míč asi nemá rád upíry... :D Ale ne, celkem mi to šlo. Zato hrát tenis o zeď vážně není dobrý nápad. :D Tak já valím, musím číst

Jsi čech, čech, čech, tak si toho važ! + foto

21. dubna 2011 v 13:05 | The VelííQ |  Deníček

Ahoj! :)
Já vím, že ty názvy článků mám trošku mimo téma, ale se neřeší. :D Chtěla jsem něco napsat, ale už nevím co. Já si vzpomenu. Ne fakt nevím... :D Tak alespoň tu další věc. Za chvíli jedu s Bětkou a Verčou a ještě s jedním spolužákem na kolech do nějaké cukrárny. Což je docela úspěch. Ale mamka bude celá na větvi, jestli se mi něco nestalo, nebo jestli Šimon něco nespáchal doma, jelikož někam odjíždí, takže bude doma chvilku sám. No tak jsem zvědavá, jak to dopadne. Jinak, včera byla velká akce - nainstalovat si MSN (nebo jak). Prostě mám v XP starou verzi, tak mi Angi dala odkaz, kde to stáhnu, ale to byla verze pro vistu, tak potom ještě hledala pro XP, a když ji našla, tak mi nešlo kliknout na download, tak mi to poslala přes ICQ, ale stejně mě to nešlo, něco nešlo nainstalovat. Tak jsem hledala něco na seznamu a našla. Prej to nešlo všem. Tak jsem si stáhla nějakej patch či co, a už to mám... :D Ale byl to boj. :D Jinak, já vím, že jsem psala, že sem svoje fotky dávat nebudu, taky ne, ale tohleto je prostě vyjímka! Já v upíří podobě! Vypadám tam jako debil, ale i tak tu fotku miluju. Upravila ji moje kamarádka, takže pokud chcete kouknout, můžete, ale za nějaké poškození očí, nebo tak, neberu zodpovědnost! :D V celém článku. :P

Mám nový ponožky! + obrázek

19. dubna 2011 v 17:01 | The VelííQ |  Deníček

Nazdár.
Dneska jsem šla po dlouhé době do školy. No... Celkem pohoda. Šlo to. Měli jsme zemák a dostali jsme písemky. Myslela jsem, že dostanu pětku, jelikož jsem tam měla jen pět věcí, ale dostala jsem trojku, naštěstí. O výtvarce jsme šli na hřbitov a kreslili jsme hroby a tak. Prostě jsme si vyzkoušeli prespektivu (nebo jak). Potom jsem šla na fotografickej a to jsme šli taky na hřbitov. Dneska máme třídní schůzky, mamka už tam šla, tak jsem zvědavá, co se dozví. :D Snad nic hrozného. Jinak, včera jsem koukala na horor Let me in. No, není to strašidelný, ale jinak celkem dobrý film. Je to o dvanáctiletém klukoj. Do stejného baráku jako on se nastěhuje jedna tajemná dívka a ano, je to upírka! Má spřízněná duše! :D Je jí taky dvanáct. Teda - už jí je asi víc, ale uvízla na dvanácti. A samozřejmě, zamilujou se do sebe... Uá. Ale ten kluk je hnusnej a má mastný vlasy... :D To se neřeší. Včera jsem zase nedokoukala Sběratelé kostí, jelikož jsem byla zase ospalá. Naštěstí to byl jen starej díl, dnešní si nenechám ujít. Taky jsem včera ještě něco nakreslila na tabletu. Je to nic moc, zase taková rychlovka, ale prostě jen to na něm tak zkouším... :P :)

Ty stíny se mi vůbec nepovedly. Si jich nevšímejte, prosím... :D :) Tak já jdu, mějte se

Něco + obrázek

18. dubna 2011 v 18:33 | The VelííQ |  Deníček

Čauvec.
Dneska se mám líp, jenom - vážně nechci spáchat sebevraždu. Jenom by bylo prostě bezva usnout. No, ty co četli minulý článek ví, ale i tak - zabít bych se nikdy nedokázala. Takže fajn.

Ráno jsme zjistili, že mám jet na rovnátka, jenomže jsem měla vystoupení. Tak jsem taťkoj řekla, ať na ty rovnátka zavolá (chápete, jak to myslím, ne? :D) a přeobědná to. Doteď nevím, jak to s dopadlo. Z něho něco vydolovat.

Vystoupení bylo celkem fajn. Já osobně toho moc nezvorala, takže super. Jenom při druhém vystoupení jsme šly jako poslední, ale normálně chodíme předposlední, takže jsme se s holkami z jiného ročníku nedohodly a šly jsme naráz... Ale nějak jsme to vyřešily - my s deštníkama stály ve předu a točily jsme jimi a ostatní šli jako by od diváků k nám, a když nás došly podlezly ty deštníky. Celkem sranda.

Naše poslední vystoupení. To mě štve. Budou mě chybět holky z šatny.

Jinak, dneska jsem se dokopala k instalaci tabletu (měli jsme přeinstalovanej počítač), a tak jsem si ho hned vyzkoušela, a takhle to dopadlo:


Je to jenom taková rychlovka, navíc, mě to s ním ještě moc nejde. Jinak je to moje cartoon postavička. Jednou udělám článek s obrázkama, na kterých je ona a ostatní postavičky, co jsem nakreslila. Ale za jak dlouho, netuším.

Tak se mějte, pa :)

Když je člověk na dně

16. dubna 2011 v 19:36 | The VelííQ |  Deníček

Štve mě to. Nechápu se. Nikdo mi nerozumí. Vlastně, já se ani nepokouším to nikomu vysvětlit. Jsem divná. Hrozná kamarádka.

Vystoupení bylo vcelku dobrý. Parkrát jsem to pokazila, ale to se neřeší. V šatně s holkama byla sranda - Honza Pšouk, co má vak jako Indiana Jones.

Víte, co nechápu? Všichni se ptají, co mě na tom čtení baví. Asi bych se měla cítit blbě, protože čtení je "out", ale v tomhle jsem ráda, že jsem jiná. Neumím si představit, že bych nečetla. Miluju být někým jiným. Baví mě, vcítit se do jiných lidí a zažívat jejich život, i když je vymyšlený. Uniknout z mého chabého života, kde si jen s málo lidmi rozumim. Miluju knížky a život bez nich bych nepřežila.

Potřebuju. Chci. Toužím. Nenávidím. Koho? Lásku...

Jediné, co chci, je usnout a už se nikdy neprobudit. Bude se mi zdát krásný sen a už se nikdy nebudu muset rozhodovat. Nikdo po mně nebude nic chtít a bude mi fajn. Už žádné trapasy, hádky, nedorozumění, deprese, zklamání... Nic! Prostě jen krásný sen. Nesnáším se za to, jaká jsem, ale nedokážu se změnit. Nechápu se a nerozumím si. Nevím, co chci. Jsem příšerná.

Profil mého táty

16. dubna 2011 v 16:23 | The VelííQ |  Kreslené mnou
Chtěla jsem kreslit. A první, koho jsem uviděla, byl můj úžasný tatínek. Tak jsem vzala papír a tužku a začala kreslit. No, moc se mi ten začátek nepovedl, tak mi mamka opravila tvar hlavy a nos. Jinak jsem zbytek nakreslila já.

Největší problémy byly brýle, pak rty a taky ucho... Oko je taky takový divný. O stínování jsem se ani nepokoušela.

Vstup do pekla VI.

13. dubna 2011 v 19:45 | The VelííQ |  Vstup do pekla
Rychle napsané pokračování... Jelikož už musím jít. Ať se líbí.

Bílé dveře za mými zády se rozrazily. Stál v nich a vytřeštěně na mě zíral. Rychle jsem si otřel slzy, které se z oka nedostaly, ale měly na mále.
"Pojď," nakázal mi chladně. Na nic jsem nečekal a vběhl jsem do kruhu vytvořeného z různě barevných vstupů do bolestných vzpomínek.
Bylo mi divné, že se zase mračí, ale ptát se ho na to, mě připadalo jako blbý nápad. Ale na něco jsem se zeptat musel.
"Proč je to tady takovýhle? Kde jsou ohně, rohy, křik?" Vyjel jsem a dělal přitom náhodná gesta rukama.
"No, před chvíli jsi křičel, jestli si nevzpomínáš," poznamenal a zase se mu na obličeji objevil úsměv.
Zčervenal jsem. Slyšel to a smál se mi.
"Ne všechno, je takový, jak si vy lidi myslíte," pokračoval v odpovědi a blížil se ke mně. "Nechci se tu s tebou vybavovat, takže, co kdybychom šli na další dveře?"
Jen to vyslovil, udělalo se mi blbě a zamotala hlava. Znovu se mi navlhčily oči. Chtěl jsem začít prosit, ale přerušil mě jeho ostrý a nebezpečný smích.
"Nevěděl jsem, že jsi takový slaboch." Jeho hlas naznačoval, že mnou pohrdá a nejradši by mě měl z krku.
"Cože? Právě jsem viděl svoji smrt, jak mi umřel děda a ještě, jak mě poprvé zmlátil můj táta. Divil bych se, kdyby byl někdo po tomhle šťastný!" Řval jsem. Nechtěl jsem, ale dělal jsem to.
"Pravda, prošel jsi si těmi nejhoršími. Ale to s tím tátou byla špatná vzpomínka, ta tebou neměla tolik zamávat." Slova, která říkal, by mi v normálním případě možná trochu pomohla, teď mě ještě víc naštvala, protože to vyslovil bezcitně, vyčítavě.
"Stalo se! Když jsem ještě žil, snažil jsem se na tátu úplně zapomenout. Nikdy jsem o něm nemluvil, lhal jsem o něm, málem se mi opravdu vymazal z mysli. Jen matně jsem si vzpomínal, jak vypadá, i když jsem vůbec nechtěl. A teď mi ho připomenete tou nejhorší vzpomínkou!" V mém hlase se ozvala hysterie. Nenadál jsem se a slzy mi už stékaly po tvářích.
Na ně jsem ale úplně zapomněl. Byl jsem překvapený, jak jsem se mu najednou svěřil. I když mě vůbec nemá rád, chová se ke mně příšerně a hlavně, je to příšera, řekl jsem mu něco, co ostatním ne.
Pověděl jsem mu pravdu o tom, jak moc nesnáším svého tátu.

Pííšuuu... :D

13. dubna 2011 v 13:18 | The VelííQ |  Deníček

Čauvec. Promiňte, že jsem dlouho nenapsala... No stejně to je každýmu jedno, tak nač se omlouvat, že? Ale to je jedno... No v pondělí jsem dělala obrázek do soutěže, můžete mrknout sem... To mi zabralo skoro celé odpoledne, takže pak už se mi nic nechtělo dělat... :D V út jsme šli do Malé scény na nějaké dokumentární filmy - Muž co sázel stromy, nebo tak nějak a pak o dětech v Řecku. Odpoledne jsem jela s kámoškou do hudebky pro kostým, ale ten můj, už mi vyzvedla jiná kámoška... No, takže super... :D Táhla jsem se tam zbytečně. Ale to se neřeší, páč jsem šla kouknout na kámoščino vystoupení. Tak nějak to v polovině zapomněla, takže malej trapas, ale jinak hrála pěkně. Ale učitelka na ní byla naštvaná, takže když si šla nahoru pro věci, bála se jít zpátky do sálu. A poslala mi SMSku, abych ji vzala věci a šla za ní. A já blbá si zapomněla vypnout zvonění, takže tam začala hrát hudba... Paráááda! :D :D Čekala jsem, až jedna holka dohraje, ale ta písnička trvala strašně dlouho... Takže mě přišla další smska, tentorkát od t-mobile...! :D :D A já si to pitomý zvonění předtím nevypla! :D No to bylo strašný...! :D Tak jsem rychle zmizla... :D :D No fakt super. Za chvíli jedu na generálku, tak se mějte... :)

Vstup do pekla V.

9. dubna 2011 v 20:04 | The VelííQ |  Vstup do pekla
Stále nekončím a ještě asi dlouho nebudu. :D Tentokrát jsem se celkem rozepsala, ale nevím... No. Doufám, že se bude líbit a komentáře potěší. :P :)

Obraz se rozplynul, ale černý kouř se již nenavrátil. I když stěny byly tmavé, viděl jsem dobře. A i když jsem věděl, že bych měl na ty dveře zaklepat, nešel jsem.
Stál jsem a nemohl se pohnout.
V hlavě se mi míhaly obrazy a útržky toho, co jsem právě viděl. Viděl jsem svoji smrt.
Pořád se to opakovalo. Poslední vteřiny mého života. Dokola a dokola.
Položil jsem si ruce na obličej a snažil se neplakat. Místo toho jsem si pořádně zařval. Vložil jsem do toho všechen ten strach, co jsem prožil tady i v životě, taky zklamání a hlavně, všechnu bolest.
Řval jsem tak dlouho, dokud jsem měl síly. Pak jsem upadnul na zem. Byla měkká a teplá. Zavřel jsem oči a doufal, že usnu, nebo naopak se proberu z hrozného snu... budu zase ve svém pokoji, a když si dojdu pro snídani do kuchyně, všechno bude v pořádku. Táta s mámou se budou mít rádi a budou šťastní. Ve škole potkám Kláru a sedneme si spolu v lavici, jako to bylo předtím.
Místo toho jsem uslyšel tiché zavrzání a zlověstný smích. Už měl zase dobrou náladu.
"Tak vstávej," šťouchl do mě jedním drápem "Ještě nás, tedy spíše tebe, toho čeká víc."
Víc? Začal jsem panikařit. Víc toho nezvládnu! Už teď jsem vyřízený! Chtěl jsem na něj začít křičet, prosit, cokoliv, jen abych už nemusel jít do žádných dveří, ale neměl jsem sílu. Zděšeně jsem se mu podíval do tváře.
Koukal na mě svýma červenýma očima, ve kterých nebyla žádná lítost. Spíš naopak. Přál mi to. Líbilo se mu, že trpím.
"Jak dlouho tu chceš ležet?" ptal se pobaveně "Jednou vstaneš. A možná tě to bude i bolet."
Nic nemůže být hroznějšího, než vidět to, co jsem teď viděl. Nic nebolí víc, než ty nejhorší vzpomínky.
Vstal jsem a vydal se ke dveřím. Pak jsem přešel do místnosti s tou příšernou vyblitou žlutou barvou.
Skončí to někdy? Jak dlouho mě tu může ještě mučit?
Přistoupil ke mně a nemusel nic říkat. Zavřel jsem oči a on se mnou začal otáčet. Na víčkách se mi promítal film. Můj soukromej horor. Míchala se v něm moje smrt s předešlou vzpomínkou z červených dveří.
Zastavil mě a já vykročil. Nevěděl jsem kam a ani jsem netoužil to vědět. Už jsem netoužil nic, jen být pryč.
Po chvíli se mé nohy rozhodly zatočit mírně do leva. Narazil jsem do dřeva a ihned otevřel oči. Byly bílé s modrou slzou. A já věděl, co to znamená. Můj nejsmutnější okamžik.
Na nic nečekal. Odstrčil mě a já jako hadrový panák dopadl na zem. Podlaha byla stejná, jako v předešlé místnosti. Jako matrace, na které byste chtěli usnout.
Bílé dveře se otevřely a z nich se vyvalil bílý dým. Tento nevoněl ani nesmrděl. Byl takový nic neříkající, záhadný.
"Snad ti nemusím říkat, aby ses zvedl a vešel, ne?" popichoval. Přikývl jsem a zvedl se ze země. Ač nerad, vešel jsem do bílé noční můry.
Kouř se na mé kůži zastavoval a hladil ji. Jakoby se mě snažil uklidnit. Něvěřícně jsem na to zíral. Dřív, než to mělo nějaký účinek, se kouř vypařil, a jako vždy se přede mnou začaly objevovat průhledné objekty.
Poznal jsem matku. Seděla na gauči a kouká na televizi. Já seděl na zemi a poslouchal písničky ve sluchátkách. Mohlo mi tu být tak čtrnáct. Takže se to stalo před pěti lety.
Pocítil jsem úzkost. Došlo mi, co to bude.
Matka na mě najednou začala řvát a po tvářích jí tekly slzy. Já na ni nechápavě koukal, ale sluchátka jsem si z uší nevyndal. Po chvíli přišel otec a ptal se, co se děje. Ona mu něco vykládala, ale co, to jsem netušil. Pak na mě začal řvát i on a dal mi facku. Nepřestali na mě křičet.
Ztichli, až když zazvonil telefon. Matka ho zvedla. Po chvíli ji znovu tekly slzy. Třesoucí se rukou sluchátko položila. I když jsem to neslyšel, věděl jsem, že se jí otec otráveně zeptal, co se děje. Nesnášel, když brečela. Odpověděla a mně se v tu chvíli, do doby než jsem potkal Kláru, zhroutil svět.
Jediná osoba, která se mě snažila dobře vychovat, která mě měla opravdu ráda a já ji bral jako svůj vzor, umřela. Můj děda. Kvůli tomu se ze mě stalo opravdu problémové dítě. Byl jsem naštvaný na celý svět.
Ucítil jsem, jak mě pálí oči. A teď myslím to já, co je po smrti a trpí v pekle.
Slzy jsem úspěšně potlačil, ale ne na dlouho.

Vstup do pekla IV.

8. dubna 2011 v 20:06 | The VelííQ |  Vstup do pekla
Pokračováníí... :) Asi na to udělám samostatnou rubriku... :D - Splněno :D

Zděšeně jsem zíral na již dokořán otevřené dveře. Z nich se pořád valil tmavý kouř a s ním ten příšerný smrad, ze kterého se mi motala hlava. Asi se brzo pozvracím.
Tak mě tak napadá, když už jsem mrtvý, můžu zvracet?
"Půjdeš po svých, nebo tam chceš hodit?" zeptal se otráveně a já se donutil na něj podívat. Už se neusmíval. Tvářil se znuděně, ale i tak byl strašidelný. Raději jsem si řekl, že se tam vydám sám. Tak, nebo tak, jít tam musím.
Pomalu jsem přišel k rámu dveří. Tady byl ten smrad ještě silnější, takže jsem se rozkašlal. Záchvat kašle ne a ne skončit. Skoro jsem myslel, že si vykašlu plíce, nebo snad jiný orgán? Podíval jsem se zpátky na obludu. Na tváři měl stejný výraz jako před chvílí.
Jakto že jemu to nic nedělá?
"Tak padej už!" zařval, když viděl, jak na něj koukám. Přistoupil ke mně a strčil mě do hustého a nekončícího kouře. Když jsem se ocitl za rámem na druhé straně, nemilosrdně se zašklebil. Pak dveře zavřel a já zůstal sám s svou noční můrou. Aspoň jsem si to myslel.
Neochotně jsem se otočil a naposledy zakašlal. Dým začal konečně mizet a místo něho se objevil dům. Byl napůl průhledný, takže jsem přes něj viděl tmavé stěny.
Kdyby to šlo, vsadil bych se, že by se mi teď dýchalo těžko a moje srdce by vynechalo jeden úder. Ale jelikož jsem mrtvý a dýchání nepotřebuju a srdce mi zajisté nebije, jen jsem se zasekl na místě.
Viděl jsem sebe, jak rozbíjím velké skleněné dveře. Ty byly od benzínové pumpy. Když byl průchod dostatečně velký, protáhl jsem se jím a v tu chvíli se spustil alarm. Pohled se přiblížil. Teď jsem ničil všechno okolo, jako bych se naprosto zbláznil. Vzal jsem sáček brambůrek a rozdělal ho. Jednu jsem si strčil do pusy a hlasitě se zasmál, pak jsem pokračoval v destrukci.
Vyjeveně jsem na to zíral. Tohle nemůžu být já. Určitě jsem nevypadal tak šíleně. Naprosto jasně jsem si vzpomínal, jak jsem ničil zboží, ale že jsem se u toho smál?
Z myšlení mě vytrhl fakt, že mým krkem něco projelo. Začala z toho téci spousta krve. Po chvíli jsem se svalil mezi ten bordel, co jsem udělal...
Byl jsem mrtvý.

Ten den... :D

8. dubna 2011 v 19:18 | The VelííQ |  Deníček

Hua hua... :D Né, ahoj.
Pardon, jenom mám těďka takovou šílenou náladu. Ale to se vstřebá... :D Takžéé... Mmmm. No. Ve škole... První hodina byl tuším zemák. Jo. Psali jsme neohlášenou písemku a já věděla asi jen pět věcí... :D Měli jsme o jednom kousku Asie psát, co víme... :D Někdo popsal celou stránku, ale já napsala pět věcí. Bude to skvělá známka... :D Mě prostě zemák nebaví a nezajímá. Takže tak... Pak jsme koukali na video z lyžáku... :D Bylo pěkné, si zase zavzpomínat... :) No zbytek dne byl nuda a ještě k tomu jsem měla špatnou náladu. No, co nadělám. Z P10 jsem dostala 4... :D Nojo, jsem šikula. Mě to v poslední době vůbec nejde. Nebo jako - mě to jde, umím to, ale vždycky když píšeme tak to pěkně pokazím. :D Tělák byl celkem v pohodě. Kámoška si stříkla voňavku do oka... :D :D No jo, taky šikula. Na rytmice to bylo fajn. Dolaďovali jsme tanec a pak jsem si nacvičili děkovačku. Mimochodem, kousek toho jsem vymyslela já... :D Huá... :D No jo. Neřešte. Pak jsem se Stázce vypovídala... Totiž - připadá mi, že se mnou jedna "kámoška" kamarádí jenom proto, že mám dobrý známky, tak abych jí radila a tak... Mmm... Neřešte. Pokusím se napsat další díl povídky Vstup do pekla... :D Asi se to trochu protáhne... :D Jinak k té upíří povídce - mám první kapitolu a nějak se nemůžu pohnout dál. Takže to sem někdy napíšu a pokud se bude líbit, napíšu i další díly... :P :) Jo, ještě bych mohla napsat další kapitolu Splněnýho snu. Už bych to chtěla mít zkrku... :P :D :D

A ještě, koukal jste někdo včera na Sběratelé kostí? Uá. Skvělej díl! :D Sice to Booth Kůstce ještě neřekl, ale přiznal to! :D Uhá. :D Samozřejmě, né jí... :D Ale to neva... :D Nehorázně se těším na další... :P :D

Tak já valím. Pa

Vstup do pekla III.

7. dubna 2011 v 20:39 | The VelííQ |  Vstup do pekla
Napsala bych to delší, ale už musím jít... :D Tak snad nevadí.


Přistoupil přede mě. Stále se šklebil a odhaloval tím své nechutné zuby. Stáli jsme tam a koukali si do očí. Zcela určitě se mě snažil vyděsit. Já se zase snažil, aby na mě nepoznal strach. Nechtěl jsem, aby cítil mou slabost.
Zlověstný úsměv se ještě rozšířil, jakoby mi četl myšlenky. Nepatrně kývl hlavou.
Dělá si legraci? Blbost! To mu nevěřím.
Projela mnou vlna vzteku. Zaťal jsem ruce v pěst a naklonil jsem se směrem k němu. Pohyb po mně zopakoval.
Oba jsme po sobě vysílali výhrůžné pohledy, které když se setkaly, pomyslně se roztříštily do všech stran. Byl jsem naštvaný, ale netušil jsem proč. Teda, jeden důvod byl ten, že mi asi čte myšlenky, ale takhle bezhlavě jsem ještě nikdy nereagoval. Všechno jsem si vždy rozmyslel, než jsem něco udělal.
Na mysl mi vytanula vzpomínka.
Znovu jsem stál v obchodu benzínové pumpy a rozbíjel jsem věci okolo.
Oprava - všechno jsem si vždy rozmyslel, tedy, až na jednu výjimku.
"Chceš se snad prát?" Jeho hlas mě ještě víc rozzuřil. Byl povýšený, ironický, a jak už začalo být zvykem, i výsměšný.
Oba jsme věděli, že proti němu nemám šanci, ale v tu chvíli bych ho vážně nejradši praštil. Stál ode mě pouhý metr. Udělat pár kroků a jsem u něj. Problém byl, co pak? Je asi o dvacet centimetrů vyšší než já, ještě k tomu má ty příšerné drápy, které jsou určitě hodně ostré a vypadají, jako nabroušené ostří nože.
Na druhou stranu, co se mi může stát? Vždyť už jsem mrtvý, nic horšího mi udělat nemůže. Nebo snad ano?
Ať tak, nebo tak, pěsti jsem nakonec povolil, narovnal jsem se a nahodil snad nic neříkající výraz. Opět po mně pohyb zopakoval, ale dál se usmíval.
"Tak," otočil se zády ke mně. Ozval se zvláštní zvuk. Pak tiché zavrzání a z pootevřených dveří se vyvalil tmavý kouř. Smrděl hnilobou a plísní. Z pachu smrti se mi zatočila hlava.