Duben 2010

Autonehody

5. dubna 2010 v 19:19 | The VelííQ |  Videa
Je to smutný, ale opravdu se to děje... Jinak pro slabší povahy to asi moc není... ;)


Velikonoce..!! xD

5. dubna 2010 v 19:08 | The VelííQ |  Deníček
Zdroj: The VelííQ the-veliiq.blog.cz
Ahoji. No, a dneska byli Velikonoce... xD  Tak jak jste si je užili...? No... xD  Já celkem fajn... :D No tak jaké bylo vystoupení..? Myslím, že se nám povedlo, možná sem dám někdy video... Takže se těšte.. xD :) No, mám podpis od Bena i Moniky, s Monikou mám i fotku, ale s Benem sem se nějak nestihla vyfotit.... :) Ale za podpisi děkuju hlavně Terce... :-* No jinák..Bena jsem viděla řekla jsem mu dokonce ahoj..!!! xD Takže paráda jako...  xD No nic mějte se papa

3. Kapitola - Nákup

5. dubna 2010 v 19:03 | The VelííQ |  Hra na schovávanou

Znovu jsem se dívala do malého žhnoucího plamínku, který se každou sekundu rozrůstal. Znovu jsem nemohla pochopit, co se to děje. Je to jen sen? ptám se sama sebe.
Nakonec na nic nečekám, popadla jsem holky, zatáhla
Paula za rukáv a vyběhla po schodech do přízemí. Podívala jsem se za sebe, jestli jsme všichni,
a vyběhla jsem ze dveří.
Najednou dům vybuchl a všechno, co zbylo, bylo v plamenech. Myslela jsem,
že to je konec, ale to, co bylo před námi, bylo ještě horší.
Než jsem se stihla pořádně podívat, co to je, něco ostrého mě bodlo do hrudi. "Sakra…" zašeptala jsem.

Tak jako včera jsem se s trhnutím probudila a hlasitě vydechovala. Co když se tohle stane, až vyjdu na nákup..? Ano.. Dneska mě čeká můj první nebezpečný nákup.
Těšila jsem se, že zase uvidím přírodu, že se zase nadechnu čerstvého vzduchu, ale mrzelo mě, že už možná neuvidím svojí rodinu… že už možná nikdy neobejmu moje dvě krásné holčičky, že už se možná nikdy nenadechnu vůně mého manžela.
Nechtěla jsem myslet na tu špatnou variantu, a tak jsem si šla vzít něco malého k snědku.
"Promiň," zašeptala jsem, protože jsem vzbudila Paula.
"V pořádku,"
řekl zoufale, "ty… už jdeš..?"
"Ne, jdu si dát něco k snídani… chceš taky něco přinést?"
"Jo, něco malého můžeš." Opřel se o lokty.
"Tady máš," podala jsem mu pár plátků salámu.
"Díky." Jeden plátek si strčil do pusy.

"Tak jdu na to." Pokusila jsem se o bezstarostný tón.
"Mami…" řekly naráz holky.
"Nemějte strach, já to zvládnu." Usmála jsem se a objala je. Potom jsem objala i Paula a dala mu pusu na tvář.
"Opravdu se nebojte, za chvíli jsem zpátky," řekla jsem a vyběhla jsem ze dveří po schodech a otevřela jsem hlavní dveře. Pohltil mě zvláštní pocit, strach a štěstí naráz. Cítila jsem čerstvý vzduch, jak se mi vsakuje do kůže a hluboce jsem se nadechla. Když jsem otevřela oči, byla jsem překvapená. Na většině míst, kde měly stát domy, byla krásná zelená tráva,
jako by tam nikdy nestály, nebe bylo krásně modré a bez mráčků.
Znovu jsem se rozhlédla kolem, silnice byla čistá, bez odpadků, a stejně tak chodníky.
Uvědomila jsem si, co mám za úkol, a vydala jsem se do garáže. Rychle jsem se rozjela po silnici k marketu a doufala, že on bude stát.
Když jsem byla v zatáčce k cíli, byla jsem šťastná, protože obchod stál tam, kde měl, a vypadalo to, že tam nikdo není. Rychle jsem popadla tři nákupní tašky a vykopla jsem sklo ve dveřích do marketu, protože se nechtěly samy otevřít.
Nedočkavě jsem nabírala do tašek jídlo, pití a další různé věci. Když byly tašky plné, až skoro přetékaly jídlem, vyrazila jsem k autu.
"Takže, druhou část mám za sebou, teď se jen bezpečně dostat domů," pošeptala jsem si, když jsem byla na cestě zpět.
Konečně jsem byla u našeho domu, tak jsem zahnula do garáže.
Když jsem vyšla před dům, nebe se z ničeho nic zamračilo a mě ovládl strach. Zmateně jsem se rozhlížela kolem, abych pochopila, co se děje, ale nikde jsem nic neviděla. Najednou jsem uslyšela, jak za mnou někdo chodí. Rychle jsem se otočila, ale nikde nikdo. Cítila jsem, jak mi kapky potu stékají po čele.
Vydala jsem se i s taškami do domu. Uvnitř jsem ale měla stejný pocit jako venku, cítila jsem jak za mnou někdo chodí. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděla. Položila jsem tašky ke schodům do sklepa a vydala se do kuchyně.
Rukou jsem přejížděla po hladké kuchyňské lince až do konce. Tam jsem se zastavila a nedýchala jsem. V obýváku se něco pohnulo. Určitě jsem tam něco viděla. Bleskově jsem se otočila a potichu jsem běžela k chodbě.
"Sakra, sakra…" šeptala jsem si.
Znovu se něco pohnulo u schodů, šla jsem zpátky do kuchyně a vzala si malý nůž, který jsme tam nechali.
Stála jsem na místě a čekala, kdy se to objeví. Čekala jsem asi pět minut,ale nikde nic. Žádné kroky ani žádný pohyb jsem nezaznamenala. Tak jsem šla znovu do chodby. Cítila jsem, jak za mnou něco jde, tak jsem zrychlila, vzala tašky a běžela dolů po schodech, otevřela jsem dveře. Položila
jsem tašky vedle dveří, které jsem zamkla.
"Co se děje?" zeptal se mě Paul.
"Něco je na hoře," řekla jsem vyděšeně.
"Cože?" řekl, když něco dlouhého a
ostrého propíchlo naše dveře.
"Kruci..!" pošeptala jsem. Najednou to zmizelo a v našich dveřích zbyla jenom malá dírka. Opatrně jsem se do ní podívala, ale nic jsem tam neviděla.
"Asi to odešlo." Uklidnila jsem se.