Březen 2010

Nový design

31. března 2010 v 19:10 | The VelííQ |  Deníček
Zdroj: The VelííQ the-veliiq.blog.cz
Ahoji. Takže mám nový design.. No snad se aspoň trochu líbí... :)
Někdy zítra (nejspíš) sem dám další kapitolu...
No jinak.. Se těším.. :) Zítra prázky, nejde se do školy.. :D juchůů.. xD A v pátek vystoupení se streetem... Též se těším, ale bolí mě prst tak doufám že to nic není.. xD Jinak se těším na Bena, měl by přijet ... xD Néé ale fakt jako.. xD Těším se... No nic, tak jdu... Mějte se papa

Hmm..xD

19. března 2010 v 19:34 | The VelííQ |  Deníček
By The VelííQ the-veliiq.blog.cz
Ahoj... No... xD Já nevím co mám psáát.. xD :) No tak tď se skoro každej den mám nic moc.. xD Puberta... xDD Néé ja fakt nevíím.. xP Poradte.. xD

2. Kapitola - Napětí

19. března 2010 v 19:31 | The VelííQ |  Hra na schovávanou
Takže další kapitola.. :)

"Bože, co se to děje?" koukala jsem se na malé světle oranžové světélko, co se každou sekundu zvětšovalo.
"Honem pryč!" křičel na mě Paul a tahal Marry a Terry za ruce. Žhavé plameny se blížily. Nic jsem nechápala. Proboha, propan butanová láhev v koutě sklepa explodovala!
"Pomoc..!" zařvala jsem.

S trhnutím jsem se probrala a rozhlížela se kolem sebe, vše bylo na svém místě, holky spokojeně spaly ve spacácích a Paul si pochrupával vedle mě. Byla jsem tak šťastná, že to byl jenom sen, a hlasitě jsem si oddychla.
Když jsem se uklidnila, pro jistotu jsem se podívala do okna, ale bylo vidět jen krásně modré nebe. Byl tak krásný den, že bych nejraději běžela ven, ale co když venku čeká nebezpečí? Kdyby mě viděli, určitě bych je přivedla dovnitř, a na to, jak by to dopadlo, jsem opravdu myslet nechtěla.
Najednou mi zakručelo v břiše, i když jsem podle mě moc hlad neměla, raději jsem si ze sáčku vytáhla rohlík.
"Dobré ranko." Posadil se vedle mě můj manžel. Byla jsem šťastná, že už nejsem jediná, co je vzhůru, poslední dobou jsem si přišla hrozně osamocená, i když jsem kolem sebe měla tak důležité lidi.
"Dobré ráno." Dala jsem mu pusu na tvář. Objal mne kolem pasu a já se mu opřela o rameno a zavřela oči. Snila jsem o tom, jaké by to mohlo být, až tohle skončí, až budeme moct zase vylézt ven a prohlédnout si přírodu, která mi už opravdu chybí.
"Dáš si něco k snídani?" zeptala jsem se ho po chvíli.
"Em.. co máme?" protáhl se.
"Už toho není moc, za chvíli nám dojdou zásoby." Vstala jsem. "Asi bych měla jet na nákup."
"To v žádném případě, je to tam moc nebezpečné."
"Ale prosím tě, až dojde jídlo, bude tam muset někdo zajet, a ty to rozhodně nebudeš."
"A to jako proč?" díval se na mě nechápavě. "Takže ty se můžeš nechat zabít, ale já ne?"
"Pššš, nevzbuď holky!" okřikla jsem ho.
"Jo, promiň." Ztišil hlas "Ale já tě na ten nákup nepustím."
"No tak to asi umřeme hladem!" Byla jsem fakt naštvaná, ví, že jsem tvrdohlavá a v nějakých situacích se chovám jako dítě, takže nechápu, proč se tady se mnou hádá, když ví, že si stejně vydupu to, co chci.
Jen se na mě zamračil a dál nic neříkal. Tak jsem se trochu uklidnila.
Byl čas na oběd a já se chystala udělat špagety.Všimla jsem si, že to je opravdu naše poslední pořádné jídlo, ale uvařila jsem ho.
"Je to výborný, mami," usmála se na mě Terry.
"Děkuji ti, broučku," pohladila jsem ji po hlavě.
"No… chtěla bych vám něco říct." Zvážněla jsem a bylo cítit, jak se změnila atmosféra v místnosti, ale pokračovala jsem . "Došlo nám všechno jídlo, takže budu muset na nákup."
"To jako opravdu všechno?" zeptala se Marry nevěřícně.
"Samozřejmě že se tam něco najde, ale z toho zbytku bych vám těžko něco uvařila." Podívala jsem se na Paula, a bála se, jak zareaguje. Koukal se před sebe na špagety, pusu zavřenou a ruce na stole se mu svíjely v pěstích. Jednu pěst jsem pohladila a on se na mě zděšeně kouknul.
"No tak, Chris…" podíval se zpátky na špagety "Já.. prostě nemůžu…"
"Slibuji ti, že se vrátím." Usmála jsem se na něj.
"Jestli ne… vážně nevím, co budu dělat.."
"Ale já vím, postaráš se o Marry a Terry," usmála jsem se na ně "a až to skončí, jestli to skončí, budete si žít dál spokojeně."
"Bez tebe to už nepůjde, mami," zašeptala Marry.
"Víš, já se vrátím, takže si nemusíš dělat starosti." Doufala jsem,že to tak bude, a chtěla tomu z celého srdce věřit, ale někde v mozku to na mě křičelo "TO NEZVLÁDNEŠ, ZABIJÍ TĚ!" Pokoušela jsem se ty hlasy ignorovat.


1. kapitola - ÚKRYT

7. března 2010 v 17:45 | The VelííQ |  Hra na schovávanou
Máme tu první kapitolu mé nové knížky. Zatím mám jen tohle, protože nevím jak dál, tak okomentuje prosím. Jinak je to horor, ale tady nic moc nebude, ale stejně by to asi neměli číst menší děti.. xD

Schováváme se tu teprve pár hodin, ale cítím, jak už z toho skoro blázním. Nesnáším těsné prostory a náš sklep není zrovna moc velký a na víc se tu schováváme čtyři: já, můj manžel Paul a moje dvě dcery Marry a Terry. Je jim teprve pět let a život mají ještě před sebou, položila bych za ně život… Ale k čemu to je platné? Gang, co tu řádí, se nesmiluje nad mými rozkošnými holčičkami.
Začalo to před týdnem, první den zemřel starý pán, co žil sám, znala jsem ho, nebyl zrovna moc příjemný, takže to, že ho někdo zabil, nebylo žádné překvapení. Pak se to postupně zhoršovalo a dohromady bylo zabito 20 lidí, pár jsem jich znala, ale ne nějak moc. Dneska zabili naše sousedy a my si řekli, teda spíš Paul řekl, že to nemůžeme dál odkládat, jeli jsme na velký nákup a schovali se v našem sklepě.
Paul sem přinesl televizi, abychom slyšeli, co je nového, momentálně na městském kanále probírali, jak je zavraždili. Pokaždé to bylo úplně stejně nechutné, museli mít silný žaludek. Marry i Terry jsme na to koukat nechali, k čemu nám to je, to před nimi tajit, když je nejspíš za chvíli zabijí stejným bolestivým způsobem? Když se na něco zeptali, odpověděli jsme pravdivě, měli by to vědět, ale sami od sebe jsme jim nic neříkali. Nejdřív jsem
holkám lhala, ale Paul si myslel že to jsou silné holky, takže mě přesvědčil, že tajit to před nimi bude ještě horší než jim říkat pravdu, která je na jejich věk, podle mě, dost tvrdá a krutá.
Ale co nadělám, už nic změnit nemůžu…
"Nemyslím si, že je to gang.." řekl potichu Paul.
"A co jiného by to mohlo být?" zeptala jsem se ho "Samotný člověk by tohle nezvládl..."
"Ano, všechno bylo tak dokonale uklizené, žádná krev, žádné stopy, jenom těla."
"Jo, a všechno bylo tak rychlé.. Prý že u jedné z obětí byl někdo na návštěvě, odešel na záchod, a když se vrátil, byli už mrtví…" zamyslela jsem se "Takže, co si myslíš, že to je?"
"Mimozemšťané?" zavřel oči, aby neviděl, jak se na něj dívám. Věděl, že na duchy, mimozemšťany a takový nadpřirozený blbosti nevěřím..
"Takže, ty jsi nás sem schoval, protože si myslíš, že to jsou mimozemšťané?"
"Ano.."
Myslel to tak vážně, že jsem tomu na chvíli uvěřila, ale to je přece blbost.. Nebo ne? Paul se o tyhle věci fakt zajímá a věří tomu, ale…
"Bože…" vydechla jsem..
"Vážně nevím, jestli to je pravda, ale myslím si, že to je jedna z možností, a jestli to je opravdu pravda, chci vás ochránit!" Poslední slova zněla tak zoufale, ale i něžně.. Povzbudivě jsem se na něj usmála, pokusil se mi úsměv oplatit.
Mlčeli jsme.. co na tohle říct..? Podívala jsem na moje dvě, krásné, roztomilé a tak klidné holčičky, jak spí, nemohla jsem uvěřit tomu, že možná umřou.. Chtěla jsem je za každou cenu ochránit a taky to udělám!
"Ochráním vás!" usmál se na mě a já ho objala a už se ho nechtěla pustit.